THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zde je jedna z mých nejmilejších instrumentálních nahrávek minulého roku. DIOS TRIO produkují pohodový instrumentální post rock, který často koketuje s rytmickou hravou matematikou a dává vyniknout výtečným nápadům a instrumentálnímu umu protagonistů, aniž by tito hudebníci působili jako chlubítka s tučným nápisem na tričku „hele co všechno dokážu zahrát“. Představuju si, že tato kapela hraje k lidem zády, aby se mohla soustředit na svoje náladové parády, které se velmi obrazně a hmatatelně promítají do jejich hudby. Trochu mi připomínají introvertní autisty, kteří byli obdařeni hudebním géniem. Takoví rockoví Rainmani. Znatelné jsou i vlivy kapel jako TERA MELOS nebo THE FALL OF TROY, jen mi oproti nim DIOS TRIO přijdou takoví nějací osobnější. „High On Bikes“ je hudební člověčinka, civilní až nadoraz a tím obyčejně přitažlivá. Kytarový soundtrack k životu. Nenásilná a zlehka zahraná, sympatická instrumentálka, která je prostě stvořena pro všední pracovní den, kdy se zdrchaní proderete vírem velkoměsta do svého křesla a řeknete si „konečně doma“...pravil Plzeňák jako poleno (pozn.)
8 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.